english version Kontaktujte nás

Archiv novinekNOVINKY

Pojďte s námi měnit svět náboru!

Pojďte s námi měnit svět náboru!

Chceš pracovat na perspektivních pracovních pozicích? Rád/ráda hledáš nové přístupy s využitím sociálních sítí jako je Linkedin, Facebook nebo Twitter? Baví Tě nové technologie a mluvíš dobře anglicky? Pokud ano, toto je nabídka pro Tebe.

Více čtěte zde >>
Představení Michaely Ečerové

Představení Michaely Ečerové

Pokračujeme v představování klíčových členů našeho týmu. Michaela je naše odbornice na "lovení" analytiků do risku, crm, financí nebo collection. Co o sobě prozradila?
Více čtěte zde >>
Personální bezpečnost - Zaměstnanci jako bezpečnostní riziko

Personální bezpečnost - Zaměstnanci jako bezpečnostní riziko

Přinášíme vám odborný článek Ivany Spoustové, externí spolupracovnice Personal Connect.
Více čtěte zde >>
Rozhovor s Alexandrou Lemerovou v novém vydání Výjimečných žen

Rozhovor s Alexandrou Lemerovou v novém vydání Výjimečných žen

Přinášíme Vám nový rozhovor s Alexandrou Lemerovou z časopisu Výjimečné ženy. Chcete-li se o ní i o společnosti dozvědět více, podívejte se na něj!
Více čtěte zde >>

Novinky

Zpět

Monika Hromádková o svém životě v Americe

Otevřený rozhovor o tom,kdy je čas odejít a začít novou kariéru. Co je k tomu potřeba? Jaké to přináší rizika? Jaké naopak možnosti?

Měla jste velmi slibně rozjetou kariéru na regionální úrovni v Microsoftě. Bylo těžké to všechno opustit a odejít do Ameriky a tam začít znovu?

Po několika letech působení v Čechách a na Slovensku ve firmách distribuujících počítače Apple, a v tehdy úplně nové České pobočce Microsoftu, jsem strávila nějaký čas v německé centrále Microsoftu na regionální marketingové pozici. Často jsem služebně cestovala do firemní centrály v Seattlu a uhranulo mě západní pobřeží USA, se svou maximálně neformální atmosférou, přírodní krásou, příjemným podnebím a boomem technologických firem. Bylo to v polovině 90 let. Mnoho jsem četla o americké burze a dramatickém růstu akcií high-tech a internetových firem a připadalo mi, že někde jinde se “koná párty” a já tam nejsem. Nebylo mi ještě 30, neměla jsem finanční ani jiné závazky, měla jsem úspory z předchozích zaměstnání, a anglicky jsem se domluvila. Byl to ideální čas a místo pro nové dobrodružství, které možná bude trvat pár měsíců, možná déle. Pro dnešní čtenáře to zní asi šíleně, ale byla jsem typický produkt listopadové revoluce – pro mladé lidi s ambicemi, cizím jazykem a odhodláním pracovat dlouhé hodiny existovalo mnoho příležitostí se dostat v Čechách na vedoucí pozice s platy, o kterých se jejich rodičům v bývalých socialistických podnicích jen mohlo zdát. Když jedna práce přestala být zajímavá nebo lukrativní, vždy byla rychle k sehnání nějaká jiná – zkrátka skvělý nový svět kapitalizmu patřil naší generaci a nic nebylo nemožné.

V USA samozřejmě s turistickým vízem nelze pracovat, ale investoři jsou vždy vítáni. Kdokoliv si může otevřít investiční účet u některé makléřské firmy (tenkrát nové internetové investiční firmy nepožadovaly minimální vklady), zaregistrovat se jako plátce amerických daní, nakoupit akcie (také na maržový úvěr, pokud máte žaludek na určité riziko) a řídit si investiční portfolio odkudkoliv. Následující 3 roky byly pro mne z finančního a osobního hlediska velmi pozitivní. Provdala jsem se a porodila dceru, měla jsem zelenou kartu, rostoucí portfolio a velký byt v slunné Californii. Samozřejmě jako dennímu pozorovateli burzovních zpráv mi časem bylo jasné, že akciový trh se nachází někde blízko vrcholu spekulativní bubliny a jediné, na čem se analytici nemohli nikdy shodnout, byl čas, kdy to vše praskne. Občas jsem oprášila rapidně stárnoucí resumé a podala přihlášky na otevřené pozice v různých firmách, ale moje snahy byly často mentálně podkopané vědomím, že bych musela denně vstávat a jezdit do nějakého zaměstnáni, které bude platit méně než třetinu toho, co měsíčně vydělávám na akciovém trhu za zhruba hodinu práce denně.

Pak přišel rok 2000 a propad americké burzy – portfolio se během jednoho týdne zhroutilo a nebylo nadále možné z něj žít. Většina malých internetových firem té doby také jen těžila ze svých akcií a zkrachovala, včetně firmy, ve které pracoval můj manžel jako product manager. Přestěhovali jsme se do menšího bytu a omezili veškeré luxusní nákupy a restaurace, přihlásili manžela na příspěvky v nezaměstnanosti a začali plánovat novou strategii příjmu domácnosti.

Kriticky jsme zhodnotili, že ani jeden z nás nemá žádné “hard skills” – technické nebo jiné profesionální znalosti, které by byly atraktivní pro zaměstnavatele i v obdobích ekonomických krizí. Plán tedy byl vzít jakoukoliv začáteční práci v odvětví, které má před sebou budoucnost, a vedle zaměstnání pracovat na zvýšení kvalifikací přes večerní školy a jiná studia. Jediný, kdo přijímal lidi v našem okolí, byly v roce 2000 call centra telekomunikačních společností.

Takže na stará kolena (ve věku 32 let) jsem byla opět v práci, a to na méně atraktivní pozici než moje první zaměstnání v Čechách přesně před deseti lety. Zároveň ale bylo na tomto posledním dramatickém obratu v mém životě něco vzrušujícího – byla to změna, která mě přinutila opět přemýšlet a být kreativní, o něco se snažit a v neposlední řade být s lidmi a bavit se o něčem jiném než o nákupech a o jiných povrchních tématech zbohatlíků z mého předchozího sousedství.

V call centru jsem strávila pouze necelý rok – přes mou práci jsem navázala kontakty s menšími telekomunikačními firmami a začala jsem vlastní dealerskou firmu na předprodej vysoko-kapacitních datových linek. Tato firma mi umožnila opět pravidelný příjem – nijak mimořádný, ale opět téměř bezpracný. Tentokrát jsem však volný čas využila ke dvouletému dennímu studiu MBA s výhledem na “opravdovou” manažerskou práci v telekomunikacích.

 

Můžete srovnat soukromé podnikání v Americe s podnikáním v Čechách nebo na Slovensku? Je něco, z čeho bychom se mohli poučit? Na druhé straně můžeme my v něčem inspirovat Ameriku?

Podnikání v USA má tu výhodu, že je vám k dispozici obrovský trh s jedním jazykem a jednou měnou. Jeden obchodní model i relativně malé firmy se dá aplikovat v celém geografickém území. I když i v USA existují regionální specifika a různé daňové a jiné regulační opatření pro každý stát, které se pak promítají do nákladů, nedá se to porovnat s náklady, které musí vynaložit česká firma, která uvažuje o expanzi mimo vlastní území.

V čem se může inspirovat Amerika? Vždy mi vadilo přehnané restriktivní městské zónování na části, ve kterých se může podnikat, a které jsou pouze rezidenční. Výsledkem je, že téměř nikdo si nemůže zajít ze svého domu pěšky do místní cukrárny nebo hospody, protože nejbližší komerční zóna je i několik kilometrů daleko.

 

Jaké šance na uplatnění má v Americe absolvent českých nebo slovenských škol? Je v současnosti Amerika pořád pro nás atraktivní?

V USA je několik tisíc vysokých škol různých velikostí a zaměření. Absolventi českých nebo slovenských škol mají přesně stejné možnosti jako absolventi jakýchkoliv regionálních nebo jiných škol v USA, které nepatří mezi zhruba 30 elitních univerzit . Pro převážnou většinu zaměstnání a firem je důležitější dobrá praxe, než škola kterou člověk absolvoval, ale jsou firmy, kde bakalářský nebo MBA diplom z těchto škol je podmínkou vstupu do řad managementu. Mezi ně patří veškeré významnější investiční firmy na Wall Streetu, mezinárodní poradenské firmy a také některé větší multinacionální korporace. Tyto firmy často dělají přijímací pohovory s budoucími absolventy přímo v budovách těchto univerzit a spolupracují s personálem školy na propagaci a plánování náborových aktivit. Od absolventů těchto škol se později, když jsou již ve svých lukrativních manažerských pozicích, očekává, že budou pravidelně dávat své alma mater finanční dary, zabezpečovat sponzoring různých univerzitních aktivit a pokračovat v náboru nových generací studentů pro jejich firmu. Absolventi těchto škol jsou automaticky součástí celosvětového networkingového systému – mohou kdykoliv kontaktovat jiného absolventa stejné školy bez formálního představení. Ve větších městech se scházejí v absolventských klubech, organizují společenské události a často si dohazují pracovní nebo obchodní příležitosti.

Jestli je v současnosti Amerika pro Čechy a Slováky atraktivní? Asi v jiném smyslu než se oní uvažovalo dříve – ne jako místo kde začít nový život pryč od rozvojových problémů Východní Evropy, ale jako místo, kde existují příležitosti dělat věci ve větším měřítku, jako například slovenská firma ESET, která momentálně vlastní solidní podíl amerického trhu s antivirovými aplikacemi.

 

Cítila jste někdy v Americe hendikep, že jste z Východní Europy?

V USA jsem nikdy necítila ten občasný efekt kognitivní disonance, který moje situace vyvolávala v některých lidech během mého pobytu v Německu v polovině devadesátých let. Tenkrát jsem byla jedna z prvních v nové vlně východoevropských profesionálů na regionálních pozicích v multinacionálních korporacích. To, že někdo z Východní Evropy nepřijel uklízet pokoje, ale naopak zabrat relativně vysoko placenou práci obvykle vyhrazenou pro místní absolventy elitních institucí, bylo pro některé lidi sousto, které trvalo o něco déle přežvýkat.

V USA toto nikdy nebylo problémem, většina korporací je už mnoho let plná imigrantů různého původu na pozicích všech úrovní. Jak jsem již zmínila výše, hlavním hendikepem bylo pro mne (jako člověka ze začátku orientovaného na sales a marketing) to, že znalost trhu ve Východní Evropě nebyla pro nikoho relevantní. Technické profese (“hard skills”) jsou geograficky přenositelné bez problémů, ale pokud pracujete jako produktový manažer, obchodní zástupce, marketingový manažer atd., vaše teoretické zkušenosti jsou jen krajově zajímavé – každý zaměstnavatel, který není obětí maximálně omezeného trhu pracovních sil, “kupuje” vaše konkrétně využitelné business kontakty, znalost trhu, na kterém operuje, interní informace o fungovaní jiných firem, produktu atd. Tyto znalosti jsou časově omezené, a resumé, na kterém poslední relevantní údaj je několik měsíců starý, začíná vonět jako treska na poledním slunci. Pokud jste nezaměstnáni, pobírání podpory a hledání nového zaměstnání může zabrat několik měsíců a tento čas na resumé je potřebné vyplnit dalšími aktivitami, kde člověk může získat potenciální zajímavé zkušenosti pro budoucího zaměstnavatele –dobrovolnými funkcemi v neziskových spolcích či politických organizacích, absolvováním kurzu, drobným podnikáním apod. V USA i teď panuje u zaměstnavatelů podvědomé přesvědčení, že nezaměstnaní lidé jsou potenciální flákači a dlouhodobá nezaměstnanost je vinou jednotlivce, ne společnosti. (Mluvím ze zkušenosti, za posledních pár let jsem byla u mnoha přijímacích pohovorů a rozhodnutí v pozici manažera náboru).

 

V Americe jste studovala MBA. Jak jste si vybírala školu? Je rozdíl ve studiu MBA u nás v Čechách a v Americe? Má vůbec ve světě hodnotu MBA z Čech nebo Slovenska? Doporučujete toto vzdělání?

MBA školu (http://www.darden.virginia.edu/web/Home/) jsem si vybírala podle toho, zda je na seznamu elitní top třicítky v USA. Tyto školy jsou pekelně drahé (počítejte nejméně se 70 000 dolary jen školného, navíc podobná suma je ještě potřebná na životní náklady), ale mají absolutní návratnost, protože pozice, které zajišťují, platí 70-120 000 dolarů ročně při nástupu. Největší problém je se na ně dostat – vyžadují vysoké výsledky na standardizovaných přijímacích testech z matematiky a anglického jazyka, mají tisíce zájemců z celého světa a většinou mají přijímací pohovory, při kterých člověk musí prokázat, že svými předchozími zkušenostmi může obohatit studijní diskuze a také (nepřímo), ze je potenciálním budoucím školním sponzorem.

Bez možnosti si vzít půjčku na školné a bez pracovního povolení v USA je však návratnost této investice dost komplikovaná – je to spíše zajímavé pro lidi, kteří už měli nějakou předchozí pozici u americké konzultační firmy nebo korporace a potřebují se dostat na vyšší příčky někde v Evropských centrálách.

Jsem ráda, že jsem školu absolvovala, byly to nezapomenutelné 2 roky, kde jsem měla možnost se seznámit se skvělými lidmi z celého světa, získat nové perspektivy a nahlédnout do kuchyně, kde se wallstreetští finančníci učí svému řemeslu (například jak sestavit některé z tehdy nových vysoce komplexních derivátních cenných papírů postavených na realitních půjčkách, které byly módou nové finanční bubliny, která praskla v roce 2008 – pokušení této bubliny jsem po předchozích zkušenostech odolala).

Myslím, že každý MBA program je užitečný, protože se lidé často naučí věcem, které by jinak získávali jen dlouhými léty praxe, ale ne každý program splní očekávání o tom, jaké kariérní dveře a příjmy se člověku otevřou po jeho absolvování. Pokud chcete vědět, jak zajistit lepší ziskovost vaší firmě, jak rozhodovat o potenciálních investicích nebo jak napsat business plán, jakýkoliv levnější MBA kurz v Čechách bude stačit. Pokud chcete být viceprezidentem některé Evropské banky, tak INSEAD nebo London Business School budou lepší investice.

 

Pracujete na vysoké pozici v Call centru jedné z největších telekomunikačních společností v Americe. Jaká je to práce?

Do firmy Sprint, která je třetím největším mobilním operátorem v USA (přes 50 milionů uživatelů) jsem se dostala přes nábory konané na mé MBA škole. Tehdejší CEO firmy byl absolvent Harward Business School a byl přesvědčen (patrně pravdivě), že pokud do své firemní centrály v zemědělském státě Kansas nepřiláká manažerské kádry z elitních univerzit, tak firma nikdy nepřesáhne provinční parametry. Tato strategie pro něj určitou dobu přinášela úspěchy – firma rostla obrovským tempem, také díky fúzím a kombinacím s jinými firmami financovanými komplikovanými emisemi cenných papírů a dluhopisů. Problémem bylo, že hodně pozornosti se věnovalo finančnímu růstu, ale málo základnímu fungování produktu a zákazníci začali odcházet ke konkurenci, což se finančním trhům nedalo zatajit. Akcie firmy se propadly, firemní dluh a úroky se začaly podobat Řecku a top management byl vyměněn. Pro mne to znamenalo méně firemních dýchánků na golfových hřištích a více hodin tvrdé práce na předělávce nefunkčních logistických a zákaznických procesů, kde jsem měla konečně možnost uplatnit znalosti z mého luxusního studia.

Dnes je firma úplné jiná, než když jsem v ní začala – reputace na trhu a u zákazníků se vylepšila. Je příjemné pracovat ve firmě, kde člověk nemusí denně přemýšlet o etických parametrech rozhodnutí, etika je v DNA současného managementu.

 

Věřím, že jako profesionál srovnáváte fungování call center v Americe a tady v České republice. Uděláte pro nás malé srovnání?

Jako firma děláme rozhodnutí o umístění call center v celém světě (máme call centra v USA, Kanadě, Mexiku, Filipínách, Brazílii, Rumunsku a Indii mimo jiné) a je evidentní, že kulturní specifika hrají velkou roli v tom, jaké výsledky lze očekávat a na kterou specifickou práci je určitý region výhodnější než jiný. (Indie je například lepší na tzv. psaný support – chat a e-mail, Filipíny zas na hlasový support). Určitá základní pravidla managementu call center však platí všude. Call centrum je jedno z pracovišť, kde lze nejlépe uplatnit kvantitativní management, protože statistické údaje jsou k dispozici na téměř všechno (a rozhodně musí být pravidelně analyzovány), ale bez patřičné pozornosti k “měkkým znalostem” se může call centrum pro firmu stát zdrojem problémů a eskalujícího nákladu. Když mám posoudit kvalitu managementu call centra, tak se dívám na dvě věci – jestli vedení rozumí tomu, jak různá rozhodnutí ovlivňují náklady (skoro každé rozhodnutí je okamžitě měřitelné v podobě různých statistických ukazatelů) a zároveň jestli je tyto kvantitativní možnosti nezaslepují a jestli nakládají se svými zaměstnanci jako s lidmi, ne jako s čísly. V zákaznické podpoře, nebo telefonickém prodeji je důležitá každá osobní interakce zaměstnance se zákazníkem. Zákazníci si nezaslouží mluvit s lidmi, kteří zní, jako když jsou v práci ze trest a jejich požadavky je zatěžují. Pokud je vaše odvětví jen trochu konkurenční, podobné zkušenosti se zákaznickou podporou mohou být dalším (a někdy i hlavním) důvodem, proč odejít ke konkurenci. V České republice jsou možná lidé zvyklí na nezdvořilý servis, ale ne v USA nebo jiných zemích Západní Evropy, které potenciálně české call centrum obsluhuje.


Můžu na závěr jednu osobnější otázku? S manželem v Americe vychováváte dceru. Je rozdíl ve výchově dětí u nás a v Americe? Co se Vám v Americe na výchově líbí a co byste určitě našim rodičům doporučila?

Myslím, že výchova dětí v Čechách teď prochází stejnými trendy jako v USA a v Západní Evropě. Mé dceři je 13 let, a když byla úplně malá, tak se mnoho mých příbuzných a známých v Čechách a na Slovensku podivovalo nad teorií výchovy dětí bez tělesných trestů, ale teď je to i v Čechách celkem běžné.

Velkým trendem v USA je diagnostikovat děti s hyperaktivitou a poruchami pozornosti již v nejnižších stupních základní školy a předepisovat prášky. Školní zdravotní sestra a učitelé doporučovaly naši dceru už v prvním ročníku na vyšetření pro ADHD, protože byla dost “živá”. Psychiatr zhodnotil, že ji sotva registruje na spektru této poruchy, ale že někteří rodiče už v těchto situacích chtějí předepsat prášky, což asi vysvětluje jejich současný nedostatek na trhu, o kterém se momentálně píše v amerických mědicích.  (My jsme zvolili výchovu bez prášků a dnes se jí ve škole daří dobře a nikdy neměla problémy).

Děkujeme za rozhovor.

Autor: Alexandra Lemerová

 

 

Monika Spencer (rozená Hromádková) je absolventkou VŠE v Bratislavě a Universtiy of Virginia Darden MBA v USA.  V České Republice působila ve firmě TIS, která byla prvním oficiálním distributorem počítačů Apple a v roce 1993 založila a vedla kancelář firmy TIS na Slovensku. Byla také jedním z prvních zaměstnanců firmy Microsoft v Čechách a v roce 1996 se stala regionálním marketingovým manažerem pro Východní Evropu v oblasti OEM licencí. V USA pracuje pro mobiního operátora Sprint jako manažer call centra. Žije se svým manželem a 13ti letou dcerou ve státe Kansas.